Jsme unaveni, neboť žijeme v hluku. Nejen vnějším, ale i vnitřním, plynoucím z nepokoje, který nás stravuje. Abychom zažili ticho, musíme se odpoutat ode všeho. Vznést se vysoko vzhůru nade vše, nebo posléze sestoupit dolů. Vědomí musí být odpojeno ode všech záležitostí. Jestliže se vědomí nedokáže vznést vzhůru, nebo sestoupit do hloubky a nalézá se někde mezi, objevují se neklid a zmatek. Pokud dovoluji, aby události přicházející do mého vědomí mne učinily nešťastnou a smutnou, je to důkaz mé citlitlivosti, nebo moudrosti? Být citlivým znamená, že používám svého vědomí správným způsobem. Jestliže chceme zažívat ticho, musíme se stát velmi citliví... Netvořme v sobě napětí, které si způsobujeme vlastními myšlenkami. Nemysleme příliš mnoho o záležitostech vyvolávajících nepokoj, nemluvme o nich a neposlouchejme je. Tehdy zažijeme ticho. Jestli dokážeš zůstávat v tichu, zažíváš sebe. Jsi volný ode všech věcí, které by tě mohly poutat. Prožívajíc velmi hluboké ticho, ticho duchovní, budeme stále přijímat rozhodnutí, uzavírat vztahy s lidmi a plnit naše povinnosti. Avšak to, co se děje kolem nás, nebude už mít na nás takový vliv. Moc ticha zadržuje neklid vědomí. Naše myšlenky se stanou pozitivní a čisté. Objevuje se touha vejít dál do hloubi sama sebe a koncentrace síly, díky níž zůstane vědomí trvale ryzí a odolné vůči vnějším poruchám a otřesům. Jestliže doznáme takového klidu, zatoužíme jej pociťovat navždy. Nechceme se již vracet tam, odkud jsme přisli, toužíme zachovat si odstup vůči světu. Ticho je učitelem.
Aktivní lidé Západu zaměstnaní prací, dětmi, domácností, mohou zažívat ticho. Je v našem dosahu, nemusíme se za ním vypravit do budhistického kláštera. Naše kultura nedoceňuje ticho. Víme, že relaxování má smysl, ale nic víc. Dovolme všemu, ať se v dané chvíli děje. Ať myšlenky plují jako oblaky po nebi, jde o to je nechytat, nezadržovat, jen dovolit jim plynout. Ptákům za oknem, hlasům na chodbě. To je velmi těžké. Na Východě je lidem kultura ticha vštěpována od dětství. My se musíme v dospělosti učit, jak nenutit naše vědomí k ničemu, ale také nedovolit mu toulat se. Udržovat vědomí ve stavu přirozeného klidu a otevřenosti, bez jeho kontrolování, nebo vypouštění mimo kontrolu....
V tom spočívá meditace. Jsme rozptýlení, neboť nás nikdo neučil, že nejdůležitější je chvíle tady a teď, a že stojí za to ji plně zažít. To osvěžuje, očišťuje a dodává neobvyklou energii. Když žijeme v hluku, ani nevíme, jak moc potřebujeme ticho. Je neuvěřitelné, jak narovnaná páteř a zklidněný dech mění naše vědomí.
Kráčení stezkou meditací nepatří mezi snadné úkoly. Cesta k harmonii je plná slz, potu, emocí. Svatá Tereza z Avily, popisujíce vlastnosti lidského vědomí, jej přirovnala k "neosedlanému koni, který se rozběhne kamkoliv, jen ne tam, kam toužíme". O stejném problému hovořil Platón. Přirovnával lidskou mysl k lodi, na které se vzbouřili námořníci a kapitán i navigátor zůstali zamčeni pod palubou. Úkol, který před člověkem stojí, spočívá v tom, jak říká Platón - potlačit povstání, uvolnit kapitána a navigátora proto, aby mohla vzniknout možnost volby cíle, a také abychom mohli konsekventně pracovat na cestě k němu. Teprve tehdy, kdy jsme volní od tyranie chvilkových rozmarů, lze hovořit o uskutečnění opravdové svobody.
Není vyloučeno, že když budeme svědomitě praktikovat meditační cvičení, přistihneme se při tom, že nás přepadá spánek, únava, že naše myšlenky krouží kolem jiných záležitostí, že odhalujeme jiné věci, nebo na tom, že přemýšlíme o starém problému atd. - naše mysl, onen "neosedlaný kůň", o němž psala sv. Tereza, dělá všechno co může, jen aby se nepoddal naší vůli. Člověk se rodí proto, aby se rozvíjel. Na počátek stojí za to, zkusit si stvořit podmínky pro ticho. Každý by měl nalézt takový čas, kdy je ticho, dech a nic víc. Možná je lepší kažý den pět minut, než celá hodina jednou po delší době. Když chcete jít dál, bude potřebná podpora učitele a jiných lidí, kráčejících tou samou cestou.
Kdosi řekl, že "Meditace je jako návrat do rodného domu". Uvědomujeme si při ní, že jsme součástí "Všehomíra" a neměli bychom být z něho vyobcováni, nebo od něj odděleni, což v nás vytváří odpovídající vnímání reality a umožňuje smysluplné a činorodé bytí.